Každý z nás je jedinečný. Máme jiné hodnoty i názory. Naše cesta začala dávno před tím, než jsme se narodili. Pak přišlo dětství, které nebylo pro každého z nás tou nejjednodušší částí života. Naopak, jako děti jsme se mohly trápit. Já nevzpomínám na své dětství zrovna v dobrém, třeba já jsem si do života vzal velkou míru nejistoty.

Jako děti, hádky rodičů nemusíme přímo cítit, ale postupně si je ukládáme do podvědomí. Věčná nespokojenost mého tátu se podepsala na rodinných vztazích. Ve škole nás učí vše možné, ale nikdo nás nenaučí, jak být rodičem. To je role, kterou se naučíme až v průběhu života.

Nemůžu být naštvaný na otce nebo matku za to, že jsou takoví, jací jsou. Tak to nefunguje, každý z nás je zodpovědný sám za sebe. To, že je někdo nespokojený se mnou a dává mi to najevo, není můj problém, to je problém toho daného člověka. Možná to znáte z práce nebo dokonce z domova. Kolega v práci je neustále negativní, celý svět se spiknul proti němu. Místo aby začal dělat něco, na čem mu záleží, tak vám, jak se říká, „háže klacky pod nohy“.

Neustále je s vámi nespokojený, na vaší práci vidí jen chyby, nikdo a nic mu není dost dobré. Já jsem toto zažil nejen v práci, ale i v osobním životě. O to více je pro mě toto téma osobní. Nehledejte v tom nic složitého, tito lidé ve skutečnosti mají problém sami se sebou. Mají problém přijmout to, jací jsou. Jsou nespokojení, vyhořelí a místo aby začali malými krůčky svůj život měnit, tak hledají výmluvy, proč to nejde. Co je ještě horší, jdou do většího extrému dávají svou nespokojenost do agrese vůči nám.

To jsou věci, které nevznikly z dne na den. Jsou to deprese a úzkosti, které si neseme z našeho dětství. V našich vztazích kopírujeme naše rodiče. Možná jste si všimli, že váš partner je kopie vašeho rodiče. To je z toho důvodu, že vyrůstáme v rodině, kde jako děti sledujeme vzorce chování našich rodičů. Když v dospělosti hledáme partnera/ku, tak na základě těchto vzorců chování našich rodičů.

Náš mozek to ani jinak neumí. Zamilujeme se, je to krásné období, a po pár letech používáme věty typu „Chováš se jako tvůj otec“. Není to tak úplně naše chyba, je to vzorec z našeho dětství, který kopírujeme od našich rodičů. Zbourat tento vzorec je velmi obtížné, nehledě na to, že si neseme traumata z dětství a dospívání.

Vypozoroval jsem, že lidé si z dětství nesou jakési „masky“. Možná znáte věty typu „Ona je tak úžasná, pro druhé se rozdá“, a doma vám ta stejná osoba nadává a ubližuje svým chováním a citovým vydíráním. Nebo „Byl to fajn chlap, on by manželce neublížil“. Jsou to jen masky, které pocházejí z traumatu naší minulosti. Jeho chování vůči vám si neberte osobně, to pouze ten dotyčný vám dává jakési „zrcadlo“. V práci můžete dát výpověď, ale doma je to něco úplně jiného.

Má bývalá partnerka měla a má tolik „masek“, že se v nich časem začala ztrácet. Stupňovala tlak na mě, na naše děti, a neustále hledala lásku tam, kde nikdy nebyla. Byla to bolestivá zkušenost, která mě změnila. Každého změní. Dala mi do života něco, co se nikde nedá koupit, co se nedá naučit ani získat jinak než vlastní zkušeností.

Každý je jiný. Hledejte sami sebe, dělejte věci podle sebe a nenechte si od nikoho, jak se říká, kecat do života. Ať se jedná o podnikání, nebo vztahy, na tom nezáleží. Každý z nás má svou jedinečnost a svou energii. Dokážete věci, o kterých se vám nikdy ani nesnilo, protože jste to právě vy, kdo má váš život ve svých rukách. Mě ty to chyby ať v osobním či pracovním životě vždy posunuly vpřed.

Máte-li nápad nebo myšlenku, zapište si ji. Jediné, co musíte, je začít. Začít zapisovat, začít se ptát a vystoupit ze své komfortní zóny, což bude sakra těžké. Ale když chytnete směr, tak vám nic nebude bránit v tom, po čem toužíte. Každý projekt má takovou šanci na úspěch, jakou mu dáme my, a to, jak jsme odhodlaní nevzdat se a jít si za tím.